Jak mě popisují v literatuře...

Jsem kočka sibiřská, takže mimo jiné mám hřívu, chlupaté tlapičky, silný ocas a krásné kalhotky. Ale nejdůležitější je moje úžasná povaha.

Sibiřská kočka je milá (to já jsem), přátelská, temperamentní, ne však divoká (ehm…). Ráda "hovoří" se svým člověkem, aktivně vyhledává jeho přítomnost a dožaduje se jeho pozornosti (to já umím, s papírovou kuličkou i celé hodiny).

Velmi ráda si hraje. Snáší se dobře s ostatními kočkami, je to dobrá společnice i pro psy (jo, malý soused Falco je sympaťák). Na výstavě se ráda předvádí, posuzování snáší s filozofickým klidem, není agresivní (ale co je moc, je moc).

Jako přírodní plemeno nevyžaduje tolik péče o srst. Nemá se koupat (ale to já ráda), její srst má charakteristickou drsnější texturu. Kartáčovat stačí jednou týdně (ještě že tak). Její strava vzhledem k velikosti plemene - kocour 6 až 10 kg, kočka 3,5 (to vážím v 8 měsících - že bych byla už kočka?) až 5 kg - musí být kvalitní a vyvážená (a taky dobrá). Je vhodné přidávat vitamíny (myslíte tu fuj pastu?) a mořské řasy ( ty zelené bonbony, co mi přestaly chutnat, když páníci koupili velké balení?).

Kocour plně dospívá ve třech letech, kočky se rozvinou po prvním nebo až druhém vrhu. První krytí se doporučuje ve věku 14 až 18 měsíců. Je možné ji chovat i v panelovém domě. Ideální pro kvalitní zimní srst je přístup do voliéry nebo na zabezpečený balkon.

Má ráda výšky, je dobrým šplhavcem. Ráda si hraje s vodou, které se nebojí (jo jo, ta mokrá věc je úžasnááá).

Ráda komunikuje s lidmi, zachovává si však svou kočičí nezávislost. Je to zdravé a učenlivé plemeno s dobrou povahou. Ruští chovatelé tvrdí, že dokážou odebírat negativní energii a léčit lidské neduhy ( to panička tvrdí taky).

Byla uznána světovými organizacemi postupně. První byla WCF (1992), později americká TICA (1996), nejdéle to trvalo FIFe (1997) a CFA (2000).